Minimální stát

Nejhorší představa pro mnoho lidí je změna. Změna jejich pohodlí, jejich zvyků a tak zvaných jistot. Každý z nás bude svoje zásady bránit, ale to nejtěžší přehodnotit svůj řebříček hodnot udělá jen málo kdo. Opravdu každý až na výjimky nerad přiznává chybu. Jsme líní si tak dělat vlastní názory a analýzy problémů kolem nás. A tohoto mentálního zakrnění jen využívají ti, kteří nemají strach legalizovat za pomocí zákonů svoji (ne)legální činnost. Celá eskalace problému nabírá v současnosti ještě větší tempo s tím, jak lidé rezignují na řešení svých všedních problémů a delegují je na ostatní kolem sebe potažmo stát.

Představa, že by věci kolem nás mohli fungovat bez striktních pravidel a vymezení je jako myslet si, že by snad řeka tekla do kopce. Ano je to tak, když jedete městem, kde teče řeka a její koryto se klikatí v kamenném či betonovém nebo násypovém žlabu můžeme této myšlence podlehnout a pomyslet si, že je tomu opravdu tak. Řeka by bez zásahu člověka nevěděla kam a kudy téct. Tu a tam přijde povodeň. Řeka se z koryta vylije, ale jak povodňová vlna opadne vše od trosek a podmáčených domů se znovu lidskou činností opraví, opět to vypadá, že by řeka byla bez nás lidí bezradná. Abychom této katastrofě předešli, vyslyšíme volání moudrých, budujeme mohutná a nákladná vodní díla, o kterých pak s patřičnou hrdostí říkáme jak silnou vodu je schopna zastavit. A pak to přijde znovu, povodňová vlna. Přehrada sice stojí v cestě, ale je na ní vodní turbína a ta potřebuje určitou vodní hladinu na svůj provoz a s touhle vlnou v tuto dobu nikdo nepočítal. A tak se scénář opakuje. Nové a nákladné plány jak živel zkrotit.

A teď se na to pojďme podívat z jiného úhlu. Proč naši předci stavěli své osady na břehu řek. Jednoduše proto, že zde byl zdroj pitné vody a doprava po vodním toku je snadná. Hlavně v době kdy je cest poskromnu a navíc ty existující jsou většinou jen hliněné stezky. Voda měla taky strategický význam. Překonat řeku s armádou není nic jednoduchého a mosty se dají snadno zničit. Potřebujeme dnes snad tedy řeky k těmto účelům, když jsme schopni vodu, zboží i materiál přepravovat levněji bez nutnosti být blízko řeky? Ne, ale lidé, kteří kolem těchto problematických oblastí bydlí, Vám povědí: „My jsme na to zvyklí.“ Jsou opravdu zvyklí na to přijít o veškerý majetek a čelit hrůzám s povodněmi spojenými znovu? Nebo jsme jen schopní tak rychle zapomenout na sliby těch moudrých, jak nás ochrání a znovu jim bez přemýšlení uvěřit.

Co chci na příkladu řeky demonstrovat je jednoduché ponaučení. Můžeme mít sebevětší pocit, že máme cokoli pod kontrolou, ale slet mimořádných událostí nás velice rychle vyvede z omylu. Dnes je touto událostí všude přítomná takzvaná krize. Řešení je nám podáváno velkolepou investicí ohromné sumy peněz, které ale nic nevyřeší, jen si zaděláváme pomalu na další ještě větší katastrofu v domnění, že tentokrát to vyjde. A onou turbínou jsem měl na mysli všudy přítomnou legalizovanou korupci v podobě odvádění si peněz. Centrální plánování pokaždé v historii selhalo a je bláhové si myslet, že neselže v budoucnosti.

Když tuto metaforu převedu do reality politického uskupení, stojíme dnes opět před rozhodnutím kde a na čem stavět. Stejně jako za dob Francouzské revoluce, kdy začínala průmyslová revoluce a z dnešního pohledu se formovala politická uskupení, kterým mi dnes říkáme pravice a levice, svoboda a diktatura. Je tomu opět tak a s nástupem internetu, který nás všechny spojuje, začíná opět sílit hlas po změně. Dochází ke změně z doby průmyslové na dobu informační. Zrychlování zrychlování se tomu také říká. Myslím, že každý má dnes už dost všech planých slibů jak řešit krize cyklicky se opakující a stále se zrychlující, ale jak říkal Baťa je to krize morální. Proto volání po demokracii v podání všech demonstrantů na ulicích a jiných bude stále plané, pokud nezměníme systém, na kterém naše společnost stojí.

Delegovat svoje problémy na druhé nic nezmění, pouze umožní těm vychytralejším na našich problémech vydělat. Tomu se říká centrální plánování. V tomto politickém uskupení jsme naplánovatelnou jednotkou, která lze nahradit. Naše existence jsou na každém kroku řízeny předpisy a zákony, které se ve své podstatě ve jménu „dobra“ neustále snaží držet nás jako proud řeky v daném směru. Je evidentní, že opět spějeme k další pohromě. Ale co může udělat?

Změnit systém a přestat pomyslně byt uvězněni v korytu dění. Nechat řeku řekou a člověka člověkem. Přestat se spoléhat na ostatní, že za mě něco udělají a oporu hledat na konci své ruky ne pouze ruku nastavovat a čekat, že mě kdosi spasí. To je ona morálka, o které mluvil Baťa. Tento systém je již otestovaný ve Švýcarsku nebo Lichenštejnsku. Minimální stát.

Základní myšlenkou je odpovědnost těch, co vládnou dosažená skrze stoprocentní odpovědnost jednotlivce u moci za svá rozhodnutí a ručení celým svým majetkem. Hierarchie je postavena tak, že daně jsou odváděny na centrální úrovni a částečně na úrovni místní tj. obecní, krajské. Tyto daně se tak mohou kraj od kraje (kanton od kantonu) měnit a to v závislosti na potřebách daného celku. Výstavba komunikace, oprava památky, sanování vzniklých škod třebas povodní. Věci místního charakteru se tak řeší tam, kde vznikly bez nutnosti žádostí z vyšších míst a je zde i způsob jak peníze  získat. Volení zastupitelé nemohou jinak nežli transparentně hospodařit se svěřeným prostředky. Vláda a parlament reprezentují stát navenek nebo koordinují rozsáhlejší projekty, které to vyžadují, tvoří kostru legislativy. Nad vším stojí hlava státu. Která má možnost vetovat zákony a sama navrhovat zákony své, dosazuje soudce. A jako záruka hlasu lidu, kromě voleb je odvolatelnost politika z jakékoli úrovně lidovým hlasováním, včetně hlavy státu. Každé odvolání či vetování zákona lidem je následováno novou volbou. Se změnou systému je třeba změnit i chování. Využívání co nejvíce místních zdrojů potravin, energií.

Nic není dokonalé a je bláhové si myslet, že to co vytvoříme ke své dokonalosti, vydrží věčně. Myslet si, že bez vyššího zásahu v našem případě státu nás bude každý šidit je jako nazvat každého zlodějem. Stejně tak je absurdní, aby se zrušením zbytečných úřadů a zavedením principům minimálního státu nevytvořila pracovní místa nová, protože to co nejvíce napomáhá k zániku pracovních příležitostí, je právě všemožné nařizování a regulování. Ano minimální pravidla je třeba nastavit, ale rozlišit co je dobro a zlo je třeba na základě principu ne nařízení. A jaké jsou základní principy svobody:

• Svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda jiného.
• Pokud dojde k narušení mé svobody, mám právo se adekvátně bránit.
• A poté svoje skutky obhajovat.

Každá vláda za určitou dobu spěje k totalitě. Historie je příkladů plná, stejně tak je plná osvícených reformátorů. Je jen na nás jak moc jsme ochotni totalitu snášet, protože jediné co ji drží u moci je strach. Rozdíl mezi hrdinou a zbabělcem je jen ve směru, kterým běží a křičí.